Desk: Non ho l'età: Režie Olmo Cerri. Hrají: Gabriella Bresson, Maria Bresson, Gigliola Cinquetti, Pantaleone Macrina. Carmela, don Gregorio, Gabriella a Lorella se nikdy nepotkali, ale mají mnoho společného. V polovině 60. let, na vrcholu velké migrační vlny, se sami nebo společně se svými rodinami dostali do Švýcarska, kde žili více či méně dlouho. Žili zde v těžkých Schwarzenbachových letech při poslechu mladé popové zpěvačky z Verony Giglioly Cinquetti, která se proslavila po svém vítězství na hudebním festivalu v Sanremu v roce 1964 svou písní Non ho l'età (per amarti) / I'm ne dost starý (abych tě miloval). Díky svému uklidňujícímu aspektu si Gigliola našla cestu do jejich srdcí a do srdcí mnoha dalších italských přistěhovalců po celém světě. Jako symbol Itálie, kterou za sebou zanechali, se stala předmětem úcty, což vedlo k tomu, že dostávala tisíce a tisíce dopisů fanoušků. Čtyři z těchto dopisů, které se dochovaly neporušené až do současnosti, vyprávějí o Carmele, donu Gregoriovi, Gabrielle a Lorelle a o jejich zkušenostech jako „přistěhovalců“. Carmela následovala své rodiče do Švýcarska, kde léta žila v utajení a kde s trpělivostí a houževnatostí vybudovala základnu pro vlastní rodinu a profesi. Don Gregorio, mladý kalábrijský seminarista v Churu, byl organizátorem aktivit v přistěhovaleckých táborech. Po dvaceti letech služby ve farnostech kantonu Curych se vrátil do Kalábrie, aby se staral o svou původní komunitu a dnešní nové přistěhovalce. Gabriella, narozená ve Švýcarsku rodičům z Benátska, následovala svou matku a otce v jejich neúspěšném pokusu o návrat do Itálie. Konečně Lorella, jejíž rodiče marně doufali, že se usadí v Ticinu, a která byla vyčerpaná těžkou prací, aniž by dosáhli blahobytu, po kterém toužili. Čtyři velmi odlišné příběhy, které se kříží s refrénem jedné z nejpopulárnějších písní té doby. Čtyři různé příběhy, které hovoří o nadějích, snech a solidaritě. Ale také vyprávějí o uzavření, xenofobii, utajení a vykořisťování.